A to je výzva

Přijímají lidé ve vašem týmu nebo vaše děti výzvy? Skutečné výzvy? Nebo se tak nějak vezou, odškrtávají povinná políčka, plní věci „aby to bylo“. Dokáží jít do podstaty? Najít omezení? A změnit je?

Povím vám příběh. Čerstvý. Školní.

V naší škole děti dostaly zadání, aby si vybraly výzvu, na které chtějí pracovat. Mohly si vybrat to, že budou doma pomáhat vynášet koš, pravidelně si čistit zuby … Výzvu měly probrat s rodiči, aby se společně domluvili na vhodnosti, užitečnosti.

Jak to proběhlo u nás? Syn mi oznámil, že už má vybráno, že to probírat nepotřebuje. Má jasno, ví, co je pro něj výzva.

Co si vybral? Překonat svůj odpor k bruslení a užít si ho, jako všechny jiné sporty.

Zdánlivá banalita, ne však v jeho kontextu. Ondra je nadprůměrně motoricky zdatný – sednul si ve třech letech na kolo a za 20 minut sám jezdil bez koleček na naší ulici v mírném kopci, postavil se na lyže a za velmi krátkou dobu pochopil princip, sám se naučil v pěti letech plavat atd. Jednou šli se školkou bruslit, Ondra v očekávání klasického průběhu. Vlezl na led, nohy se mu rozjely, zavěsil se na branku. Potupa. Jenže to nebylo všechno. V té době miloval Kačenku (dávali si pusinky, vodili se za ruce – velká školková láska) a měl nejlepšího kamaráda Patrička. A ten Patriček vplul na led a Kačenka zrovna tak. Když viděla, že s Ondrou si moc nezabruslí, bruslila v Patričkem. V pěti letech prožil hotové antické drama. Doma řekl, že už nikdy na led nevstoupí a taky to tu zimu dodržel. Další zimy to nebylo lepší. K bruslení má i po letech ne úplně kladný vztah, ačkoli na „inlinech“ jezdí rád. I vloni školní bruslení přetrpěl a nadšeně hlásil, že „dneska už bude poslední!“.

Osmiletý kluk samostatně identifikoval svůj největší zásek, který se s ním táhne a chce s tím hnout a cítí se být kompetentní to samostatně zvládnout. Dokáže si to vyčekat a jít se skutečně překonat. Šlápnout do věci, která mu v životě vadí.

Samozřejmě jsem na něj jako matka pyšná. Ale píši to proto, že příběh ukazuje, že máme přirozenou motivaci a vůli ke změně.

Potvrzuje taktéž teorii Mihaly Csikszentmihalyi, že nesamostatnost je spíše naučené chování. Učíme ho naše děti. Pokračujeme v tom často i v našich týmech. Pak se zlobíme.

Co je tedy našim úkolem jako rodiče či leadra?

Naprosto se ztotožňuju s názorem Daniela Pinka: Vytvořit zdravé, dlouhodobě motivující prostředí, které spravdelivě odměňuje a posiluje jejich autonomii, mistrovství a smysl.

Více se tématem budu zabývat v knize Rodič leader.

Použité zdroje: Daniel H. Pink – Pohon