Přijímají lidé ve vašem týmu nebo vaše děti výzvy? Skutečné výzvy? Nebo se tak nějak vezou, odškrtávají povinná políčka, plní věci „aby to bylo“. Dokáží jít do podstaty? Najít omezení? A změnit je?
Povím vám příběh. Čerstvý. Školní.
V naší škole děti dostaly zadání, aby si vybraly výzvu, na které chtějí pracovat. Mohly si vybrat to, že budou doma pomáhat vynášet koš, pravidelně si čistit zuby … Výzvu měly probrat s rodiči, aby se společně domluvili na vhodnosti, užitečnosti.
Jak to proběhlo u nás? Syn mi oznámil, že už má vybráno, že to probírat nepotřebuje. Má jasno, ví, co je pro něj výzva.
Co si vybral? Překonat svůj odpor k bruslení a užít si ho, jako všechny jiné sporty.
Zdánlivá banalita, ne však v jeho kontextu. Ondra je nadprůměrně motoricky zdatný – sednul si ve třech letech na kolo a za 20 minut sám jezdil bez koleček na naší ulici v mírném kopci, postavil se na lyže a za velmi krátkou dobu pochopil princip, sám se naučil v pěti letech plavat atd. Jednou šli se školkou bruslit, Ondra v očekávání klasického průběhu. Vlezl na led, nohy se mu rozjely, zavěsil se na branku. Potupa. Jenže to nebylo všechno. V té době miloval Kačenku (dávali si pusinky, vodili se za ruce – velká školková láska) a měl nejlepšího kamaráda Patrička. A ten Patriček vplul na led a Kačenka zrovna tak. Když viděla, že s Ondrou si moc nezabruslí, bruslila v Patričkem. V pěti letech prožil hotové antické drama. Doma řekl, že už nikdy na led nevstoupí a taky to tu zimu dodržel. Další zimy to nebylo lepší. K bruslení má i po letech ne úplně kladný vztah, ačkoli na „inlinech“ jezdí rád. I vloni školní bruslení přetrpěl a nadšeně hlásil, že „dneska už bude poslední!“.
Osmiletý kluk samostatně identifikoval svůj největší zásek, který se s ním táhne a chce s tím hnout a cítí se být kompetentní to samostatně zvládnout. Dokáže si to vyčekat a jít se skutečně překonat. Šlápnout do věci, která mu v životě vadí.
Samozřejmě jsem na něj jako matka pyšná. Ale píši to proto, že příběh ukazuje, že máme přirozenou motivaci a vůli ke změně.
Potvrzuje taktéž teorii Mihaly Csikszentmihalyi, že nesamostatnost je spíše naučené chování. Učíme ho naše děti. Pokračujeme v tom často i v našich týmech. Pak se zlobíme.
Co je tedy našim úkolem jako rodiče či leadra?
Naprosto se ztotožňuju s názorem Daniela Pinka: Vytvořit zdravé, dlouhodobě motivující prostředí, které spravdelivě odměňuje a posiluje jejich autonomii, mistrovství a smysl.
Více se tématem budu zabývat v knize Rodič leader.
Použité zdroje: Daniel H. Pink – Pohon