Chválit či nechválit? To není, oč tu běží.

Chvalte je! Nechvalte je! Poskytujte jim zpětnou vazbu! Nehodnoťe osobu, ale výkon! Nesoustřeďujte se pouze na výkon, ale na proces!

Jako máma tří dětí jsem hledala způsob, jak nejlépe s dětmi komunikovat. A tak jsme hledala. A četla. A četla hodně. Našla jsem desítky zaručených návodů, které popisovaly, jak máme správně komunikovat s dětmi, jak formulovat naše ocenění, nač se zaměřit. A čím víc jsem toho četla, tím nesmyslnější mi to celé připadalo. Věty byly mnohdy umělé a šroubované. Bylo to odtržené od barevné reality. To, co mi přišlo v některých situacích s některým dítětem skvělé, přišlo mi jindy jako “výblitek”. Dámy prominou, nedaří se mi najít výraz, který by lépe popisoval to, jak to vnímám.

Přemýšlela jsem, co mi na všech těch postupech tak vadí. A tak jsem si řekla, že tomu příjdu na kloub. Co je to, co mě háže zpátky? A tak jsem to pozorovala.

A přišla jsem na jednu věc. Tohle vše jsou nástroje na cestu. Ale abychom se ale mohli na cestu vydat, je nezbytné vědět, kam se chceme dostat. Klíčovka není vědět jak, ale proč.

Vše totiž začíná úplně někde jinde než u správného postupu. Začíná to u odpovědi na otázku: “Proč vůbec chci svému dítěti sdělovat svůj názor na jeho počínání?” U upřímné odpovědi.

Doporučuju techniku 5x proč. Tedy zeptat se: “Proč to dělám?” a na svou odpověď reagovat opět dotazem: “Proč?” a na další odpověď opět : “Proč?” atd.

Např. Proč chválím dítě, že se vyčůralo na nočník? Protože chci, aby vědělo, že to je správné. A proč? Protože by to jinak nerozlišilo. A proč? Protože já jsem tu od toho, abych ho učila dobré a špatné. A proč? Protože nechci, aby z něho vyrostl zlý člověk? A proč?Začíná to nabírat grády, že. Na první proč jsme odpověděli jako fakt skvělí , láskyplní a respektující rodiče. Když se dostaneme přes třetí, zjistíme, že jsme pěkní egoisti, co svému dítěti moc nevěří. Možná nás snad napadá, že pokud ho nebudeme dostatečně korigovat, vyroste z něj nějaký lump.

Zkrátka pojďme si připustit, že tady se o sobě nemusíme dozvědět úplně hezké věci. Proč je mocná otázka a odlupuje slupku za slupkou. Abychom se dostali k podstatě. O co tady jde? Mnohdy totiž naše vyjádření souhlasu či nesouhlasu je pouhým nástrojem pro kontrolu, ovládání. A je tak druhořadé, jakou větnou skladbu zvolíme.

Namísto seznamování s postupy se seznamte se sebou. Se svými motivy. A pak se podle toho zařiďte.

Jsem do hloubi duše přesvědčená, že máma, která nadšeně vypískne: “Páni, tady je uklizeno jak dlouho ne. Jsi moc šikovná.” a je naprosto dokonale v přítomném okamžiku, nabízí pro dítě úžasnou zpětnou vazbu. Jasně. Je tam škatulka – šikulka a hodnocení. No a?

A co třeba máma, která ve stejné situaci precizně formuluje: “Vidím, že jsi uklidil věci na místo, které jsme pro ně vyhradili. Muselo ti to dát spoustu práce. Určitě máš teď ze sebe skvělý pocit.” No, možná má. Ale co ta robotická matka? Má radost? A proč ji neprojeví? A nebo precizně našlapuje, aby to ten pacholek příště zopakoval a ten bordel po sobě uklidil?

Zkrátka sama za sebe jsem došla k tomu, že na formulaci záleží až ve druhé řadě. Nejprve je důležité vědět, proč vůbec otevíráme pusu. Pokud jsme v přítomném okamžiku, autentičtí, nadšení, myslím, že je to pro dítě to nejlepší, co mu můžeme dát. Prostě nasdílet radost. A nebo i rozlobení. I když se nám do toho zamotá nějaké to nepovedené slovo. Vztahy se totiž nedají tvořit žádnou metodou. Ty musí jít z nás. Pokud do nich nepůjdeme upřímně (především sami k sobě), mohou být naše věty okopírované z nejlešího kurzu a nebudeme spokojení.

Prostě až budete mít někdy pocit, že chcete jásat, tak tam klidně šoupněte šikulku. A když budete mít pocit, že potřebujete dítě dovést k tomu, že tohle je správné, tak to nebalte do žádných rádoby respektujících vět, ale normálně mu sdělte, že byste ocenili takový úklid pravidelně a vystříhejte se řečí o tom, jak ze sebe musí mít dobrý pocit.

Zkoumejte své Proč? a to správné Jak? se vyloupne.

P. S. : Někdy je těch vrstev na odhalení moc. Někdy to chce externí pohled někoho, kdo se prostě na to další proč zeptá. Kdo vás provede odpovědí, i když nemusí být zrovna tou, kterou byste si od sebe přáli slyšet. Kdo vás nebude hodnotit. Třeba je pro vás tou správnou cestou koučink. Pokud zavnímáte, že ano, bude mi ctí vás provést.