Do škol(k)y nejdu

Máme tady konec prázdnin. Příští týden začne zase škola a nebo školka. Pro mnoho dětí a i rodičů poprvé.

A nastupují obavy. Jak se to zvládne. Trošku se bojí děti. Někdy se bojí i trošku víc. A tak tam nechtějí. Pak se začínají 1. září obávat i dospělí. Jak z toho ven?

Bylo by dobré zmínit, že za tenhle strach si velmi často můžeme sami. “Počkej ve škole, tam tě srovnají.” Vyhrožujeme dětem, když jsme bezradní, když nám dochází argumenty. No a ony si to pamatují. Škola prostě bude drsná. Tam skončí každá sranda. Tohle dětem servírujeme intenzivně leta. Pak se to jen těžko změní tím, že společně vybereme aktovku a budeme je uměle roztleskávat do nadšení, které jsme systematicky dusili. Takže první krok jak si nekomplikovat nástup do škol(k)y je – být ticho. Když nemám argumenty, nebrat si do pusy školu jako měrku poslušnosti. Nevyhrožovat školou.

Možná jste ale tenhle okamžik prošvihli a dítě do škol(k)y nechce. Co s tím? Koučujte je! Jak jako koučujte? Šestileté dítě? Nebo dokonce tříleté?

Když měl syn tři roky, měl nastoupit do školky. Vytvořil si svou představu školky, kde se všichni kamarádi sejdou. Jenomže pak se dozvěděl, že Nellinka bude chodit do Ostravy, Kubíček do Opavy atd. To byla ale úplně jiná školka než ta, se kterou počítal. A tak mi sdělil že za těchto okolností do žádné školky chodit nebude. Bez diskuse. Prostě to byla hotová věc. Pro něj. Jenže já, jako většina maminek, potřebovala, aby do školky nastoupil. A samozřejmě jsem preferovala pohodu na všech stranách. A tak jsem se logicky začala poptávat. Po mámách zkušených. Kamarádek, dětských psycholožek. Dostávala jsem různé rady. Logicky se nabízelo třeba to, že zjistím, s kým bude chodit do oddělení a párkrát během prázdnin s těmi dětmi zajdeme na hřiště, na koupák, aby tam zkrátka měl jiné, nové kamarády. Pak mi ale kamarádka říká: “Jsi přece kouč, tak ho koučuj.” Říkala jsem si: “Tý jo, tříleté dítě?” Nicméně jsem to zkusila. Říkala jsem si: “Co nejhoršího se může stát? V nejhorším se prostě nepohneme z místa.”

A tak jsme šli do toho. Většina lidí ví, že koučování je jakýsi rozhovor nad cílem, jehož je třeba dosáhnout.

  • Koučování ale není žádné strkání směrem, kterým potřebujeme. (“Prostě do té školky nastoupíš jako jiné děti.”)

  • Koučování není manipulace. (“Když to hezky zvládneš, půjdeme odpoledne na zmrzlinku.”)

  • Koučování není ani výměnný obchod (“Když bude klid ve školce, já ti dovolím večer tablet.”)

  • Koučování není ani nálepkování (“Hodná holka prostě nepláče a ty přece jsi hodná holka.”)

Koučování je otevřený důvěrný rozhovor, kde se bavíme onejlepším možnému výsledku v budoucnosti. Jak vlastně vypadá. Co to znamená pro jednotlivé aktéry. A pak, když máme jasno podíváme se na přítomnost. Popisujeme okolnosti a hledáme cestu, jak se dostat k cíli.

A tak jsme koučovali. Školka synovi přišla jako fajn nápad. Ale aby nástup proběhnul v klidu, kupodivu ho vůbec nezajímalo, s kým bude ve třídě. Našel si postup takový, že se potřebuje seznámit s někým dospělým, s kým bude trávit dny. Dokonce si krok po krokunaplánoval, jak takové seznámení proběhne. Jak podá ruku. Jak řekne: “Já jsem Ondra Holiš.” Jak si ji prohlédne . Atd.

A tak jsem volala ředitelce Hance, abych ji o takové letní setkání požádala. Sice se trošku divila, ale se setkáním souhlasila a o pár dní později stál Ondra tváří v tvář Petře, jejich učitelce. Vše proběhlo podle jeho plánu. Po dvou minutách spokojeně odcházel s tím, že do školky teda bude chodit.

A já čekala na září, abych si vše ověřila. První den byl bez slziček. Druhý taky. Třetí taky. Jen když jsme se ptala, jak se mu líbí tety Petra a Danuška, tak mi syn sdělil, že tam rozhodně žádná jiná teta než Petra není. První týdny opravdu Danušku skoro neregistroval. Petra se stala jeho jistotou, jeho kotvou. Kterou se podle své skutečné potřeby zajistil.

Pokud bych postupovala obvyklým způsobem, patrně bych mu zajistila ty kamarády. Přece zásek následoval poté, co zjistil, že tam nebudou. Jenže to téma leželo jinde. Tak jako to bývá často nejen v koučování. Popisujeme, že se nám něco nelíbí, ale často to není ta podstata. Je to jen zástěrka. Něco, co nás brnkne na první dobrou do nosu. Je třeba zjistit, co je za tím. Kudy vede cesta.

Jak na to? Ptejte se. Dávejte otevřené otázky. A naslouchejte. O technikách kladení otázek třeba napíšu v dalším příspěvku. Ale klíčové je právě to mlčení. Bez výčitek. Ale s opravdu projeveným zájmem.

  1. Vymalujte si společně budoucnost. Jak to bude vypadat, když to bude fajn. Co uvidí, co uslyší? Zapojte všechny smysly. Klidně si sehrajte scénku. Namalujte obrázek.

  2. A pak hledejte, jak toho můžete dosáhnout. Pomozte jim vydolovat ze sebe, co by jim nejvíce pomohlo? Dobrá otázka je: “Co ještě?” Nehodnoťe to. Jen je nechte popsat, co potřebují, aby se mohli dostat do pohody. Patrně to budou mít jinak než vy.

  3. A pak vyberte konkrétní akci a udělejte ji. Vytvořte takový prostor, aby to bylo realizovatelné.

P.S.: Je to samozřejmě použitelné i na zkušené školkáče. Minulý týden mi dcera sdělila, že do školky nejde. Je velmi přímočará a moc se s věcma nemaže. Oznamuje nám svá stanoviska. Tak jsem ji nepřesvědčovala, že musí. Jen jsme řekla: “Aha a jak to tedy bude vypadat?” A ona mi popsala vlastně prázdninový režim. Uvedli jsme na pravou míru to, že brácha se ségrou ale budou ve škole a já v práci. Nakonec z toho, co bylo o prázdninách fajn a o o co ve školce přijde bylo spinkání “po o”. To o prázdninách nemusela. A to byl největší kámen úrazu. No a to má jednoduché řešení. Napsali jsme do školky a požádali, zda bude možné, aby jako brzo pětiletá byla zařazena k předškolákům, ač skutečný předškolák zatím není. A bylo nám vyhověno.