Tento článek píši jako reakci na spoustu stesků na sociálních sítích. Na spoustu článků, které upozorňují na nárůst depresí.
Nikoli jako absolutní pravdu a nikoli jako návod na spokojenost. Ale jako inspiraci, díky čemu se mi daří. Tak ho prosím i čtěte. Ne jako odsudek, že jste to nedokázali, když mi se to daří. Tak to totiž není. Každý dělá to nejlepší, co v danou chvíli dokáže a kdyby to uměl líp, dělal by to líp. Neberte to ani jako zaručený návod. Kontext je vždy důležitý. Vy jste nějací. Vaše děti jsou nějaké. Celá vaše situace v rodině i práci je nějaká. To ovlivní tedy i to, co je nej řešení pro vás.
Na druhou stranu – ponechte si otevřenou mysl. Neříkejte rovnou: „To se jí kecá.“ „Tohle by u nás nešlo.“ Zkuste si říkat: „Líbilo by se mi to? Co můžu udělat pro to, abych začala? Co by mohl být můj první nejmenší krok, které mě může posunout ke změně?“ Nic velkého. Většinou už tak toho máte dost a není třeba přijímat další závazek, který by vás definitivně zavalil.
Jaký je můj kontext? Jsem máma tří dětí – 1., 5. a 6. třída. Jedno z nich je diabetik a celiak. Jedno s papírem z PPP. Bydlím v domě se zahradou. Jsem OSVČ – lektor, kouč, facilitátor. V loňském roce jsem 5 měsíců jela na půl plynu. Spíše méně, ale klienti se mnou zůstávali. Některé akce se zcela zrušily (veřejná projednávání, několikadenní teambuildingy). Přišla jsem o dost peněz. Na kompenzační bonus jsem ale nedosáhla. Rok 2019 byl poznamenán záchytem diabetu a tak jsem měla příjmy menší a když jsem se začínala rozlétávat, přišel Covid. V říjnu mi umřel táta a za 14 dní na to babička. Oba náhle. Ani jeden na Covid. Museli jsme se tedy vyrovnat i s dalšími ztrátami. Můj muž pracuje jako ředitel malé firmy. Na vzdělávání dětí se s výjimkou hudební nauky nepodílí. Jak je patrno – mám to tak nějak napůl. V něčem mám výhody a v něčem ještě o kousek větší nálož. Není to vlastně důležité. Píšu to jen proto, aby bylo zřejmé, že nežiju na růžovém obláčku.
Pojďme tedy na to. Co mi pomáhá, aby mi bylo fajn, i když okolnosti fajn nejsou?
Co můžu ovlivnit?
Tohle je klíčová otázka. Ve životě každého z nás jsou tři typy dění:
- to, které můžeme přímo rozhodnout a měnit (třeba to, kdy vstaneme, jak dlouho budeme koukat na TV, co budeme jíst ….)
- to , které můžeme svou činností ovlivnit (jak bude fungovat naše spolupráce v rodině, jak si zorganizuju pracovní den …)
- to, na které nemáme prakticky žádný vliv, ale zajímá nás (jaké bude počasí, jaké opatření vygeneruje naše vláda ..)
Kouzlo spočívá v tom, že většinu energie směřuji do prvních dvou. Vědomě a programově. Klidně si dám otázku: „Oukej, a když v tomhle budeš pokračovat, co dobrého ti to přinese?“.
Tedy třetímu typu věnuji pozornost, o níž vím, že je pětiminutovým odfrkem a jdu zase s čistou hlavou dál. Prostě si na Facebooku zakleju, že mě tááááák štvou a jdu od toho. Nic totiž nezměním tím, že se tím budu trápit. Odložím, nasdílím, nečekám rozhřešení. Věnuju tomu jen tolik energie, aby mi zbyl čas a energie na ty první dvě. Tam existuje šance, že se vložená energie vrátí v podobě uspokojivého výsledku.
Pokud už mám za to, že bych „něco“ měla dělat a chci tomu věnovat pozornost a je to mimo sféru mého vlivu, hledám, kdo to ve sféře vlivu má – napíšu třeba dopis nějakému poslanci nebo senátorovi. Nebo podepíšu petici. Nebo napíšu učiteli nebo řediteli. Dělám něco pro to, aby se to ocitlo ve sféře vlivu té osoby, která má nějakou páku.
Věřím, ale neplánuju
To je další bod. Mám velkou naději, že tenhle stav nebude na furt. Na jaře jsem tedy věřila, že to bude jen jarní akce a na podzim bude vše OK. Popletla jsem to. Na konci srpna mi ale došel můj omyl. Jsem velký optimista a tak vím, že konec bude. Jenže si ho nespojuju s konkrétním datem. Jako jedna z mála v mém okolí jsem nevěřila ani na návrat po novém roce do školy ani po pololetí ani v březnu. Nejsem zklamaná. Nedobíhá mě frustrace, že zas nic. Vím, že to přijde. Ale nemám vůbec žádný vliv na to, kdy se to stane. A proto v souladu s prvním bodem tomu nevěnuju prakticky žádnou pozornost. Tedy nevěnuju energii očekávání.
Veškeré naše aktivity tak nemám nastaveno na provizorium, ale na udržitelnost. Pokud bych žila v režimu: tak teď to nějak překlepu a za xxx bude už vše v normálu, hráblo by mi. Prostě to je těžké žít měsíce v provizoriu.
S trochou nadsázky by se to dalo popsat takto: věřím, že to je jen na chvíli a zařídila jsem se, jako by to bylo navždy.
Říkám si, co je rytmus, který dokážu držet i roky. A jdu po něm. Jo. Musela jsem uhnout z mého chaos stylu „zhruba zaměřím a den se nějak vyvrbí“ a jít do organizace, která umožní skloubit 3 online výuky a mou práci a domácnost. Zase jsem si musela odpovědět na to, kde je užitečná dát energii. Buď jet mým přirozeným scénářem, který je na startu bezpracný, ale časem by mě dohnal, stresoval by nejen mě, ale celou rodinu. A nebo uhnout do organizovanějšího stylu, který mě bude sice stát energii, ale v konečném důsledku mi přinese klid a soustu energie ušetří. Samozřejmě, že každý z nás bude mít rovnici trošku jinou – někdo naopak musí zvážit, jestli trošku organizovanosti neubrat. Jde o to hledat, jestli způsob, kterým věci dělám, mi energii bere a nebo jestli mi pomáhá.
Co je opravdu důležité?
Pro mě je klíčové mít porovnané hodnoty. Vědět, co je pro mě fakt důležité. A co je důležité pro nějakou komunitu, ve které se pohybuju – rodinu, tým. Co můžeme sdílet. Ale hlavně, co nám pomáhá rozdělit činnosti na důležité a nedůležité. Protože to je to, co potřebujeme, když se na nás valí hromady věcí z různých stran a všichni nám tvrdí, že právě to jejich je důležité. Ne. To určíme my. Protože jen my si odneseme zdravotní důsledky z neustálého stresu a nevyspání atd.
Máme doma takovou tabuli a na ní máme napsáno, co je pro nás opravdu důležité. Říkáme tomu „Holišovic dohody“. Není to nic, co by vzniklo jako rekace na Covid, ale věc, kterou máme roky. I když se časem malinko proměňuje. A díky ní se nám daří dělat ty správné věci (třeba si spolu zahrát hru a nebo upéct dort). A kupodivu díky tomu získáváme energii na ty věci, co „bychom měli“. Když se to dělá naopak – nejdřív „musy zvenčí“ a až za zásluhy potřebné pro nás, je to nálož. Makáme a makáme a … své potřeby opečované nemáme. STOP. Není zdokumentován jediný případ, že by dítě s neodevzdaným úkolem nemohlo uspět v životě. Není zdokumentováno, že by se nedaly hrát karty na nevysátém koberci. Kašlu na to. Držím se našich dohod, které se týkají zdraví, společně tráveného času, respektu a komunikace, a získávám energii a prostor na to, co se na nás tlačí zvenčí.
Jak to? Protože tím máme všichni opečovány své potřeby a tak nikdo nezlobí, nevymezuje se, nerebeluje. Jde si pak po svém – po svých úkolech. A udělá pro druhé víc než musí. Třeba uvaří oběd nebo udělá svačinu. Tuhle metodu (dohody) jsem si vymyslela a hodně na ní sázím, ale i tak mě týden za týdnem překvapuje, jak je neuvěřitelně silná a smysluplná, jaké nese výsledky.
Nenutím se do mělbychů, i když vypadají smysluplně a dělají je „všichni“
Jako lektor jsem samozřejmě došla k tomu, že bych měla stvořit online produkt. Mám znalosti, zkušenosti … A tak jsem to začala pozorovat. Zprvu mě to bavilo, protože ráda objevuju nové věci a ráda se učím. Jenomže ve chvíli, kdy skočilo objevování, zjistila jsem, že to dělám jen proto, že se to má, že radost byla nesena učením, ale ne děláním. Tak jsem to chvíli pozorovala a rozhodla se to stopnout. Neříkám, že do toho nepůjdu znovu a jinak. Jen vím, že v tu chvíli mi to víc bralo než dávalo a v současné době si takový luxus plýtvání nemůžu dovolit. Takže jsem hledala, co můžu v online dělat. Co můžu posílit a rozšířit, co mě bude bavit. A ponese peníze. Proč tohle dělám? to je klíčová otázka. A pak ještě 4x proč.
Podporuji věci, které mi dávají mi smysl
Přišla jsem na to, že ačkoli jsem přišla o kus příjmu, dělá mi prostě dobře posílat peníze dál. Podpořit ty, co měli o kus štěstí míň (často přispívám tady https://patrondeti.cz/ nebo si vybírám konkrétní příběhy, které jsou z okolí.
A nebo podporuju projekty, kdy někdo tvoří, protože to beru jako podporu, abychom se měli oba fajn – on proto, že tvoří a že to někoho zajímá, a já proto, že to může pomoci. Možná vám to přijde absurdní a říkáte si, že máte dost co dělat sami se sebou a nemáte čas řešit ještě tohle. Chápu. Chápu, že pro někoho je to ekonomicky nemyslitelné. Nemusí to být vždy o penězích. Je to o propojení. Tahle doba je děsivá tím, jak nás izoluje. Propojujte se. Propojujte se v dobru. Tak jako já a nebo třeba jinak. Jen vězte, že společná pomoc může pomoci i tomu, kdo pomáhá.
Pracuju s tím, co mám, ne s tím, co bych ráda měla
Můj život, který jsem milovala a dokonale vytunila, se sesypal jako domeček z karet. Parádní poměr bytí s dětmi a práce. Parádní poměr práce z domu a u klienta. Vymetání kaváren a knihkupectví. Občasná „spařka“ s holkama. A tak bych mohla pokračovat. To vše mi bylo škrtnuto. Jako všem ostatním. Jsou jen tři možnosti, co v různých situacích konstruktivně udělat
- změnit ji
- odejít z ní
- přijmout ji
Nevím, jak bych změnila současná vládní opatření. Nevím, kam bych z nich mohla odejít. (tím neříkám, že to nejde, jen píšu o tom, jak to mám já) A tak se snažím akceptovat je. Ne ve smyslu „jsem chudák a nic jiného mi nezbývá“, ale ve smyslu „OK, to je sice pěně na prd, ale „jsou to rozdané karty, pojďme uhrát nejlepší možný výsledek„. Tenhle způsob mi zachraňuje zadek už podruhé. Prvně jsem ho použila u záchytu diabetu u syna, kdy ležel celé vánoce s hadičkami na JIP.
Vděčnost
A tohle navazuje. Ač nemám vše dokonalé, vlastně je spousta věcí, které jsou prostě fajn. Každý večer si řeknu tři věci, za něž jsem vděčná. Tedy ne každý. Na to nejsem úplně systematik, ale snažím se co nejčastěji. Kor když na mě začne nasedat pocit, že bych se mohla mít líp. Tak si jen připomenu, že už se dobře mám. To neznamená, že pak nejdu do nějakého vylepšování, ale zase už v jiné energii – ne jako chudák, co se má blbě, ale jako radostná ženská, co se chce o malý kousek posunout.
Zítra a dneska
Ještě jednou práce s časem. tentokrát malinko jinak. To, co mi dělá dobře je uchopit správně (tedy optimálním způsobem pro mě) poměr mezi dlouhodobým a krátkodobým. Žít tady a teď je skvělé. Jenže já potřebuju pracovat s dlouhodobým pohledem, něčím, co mě přesahuje. Pokud řeším jen operativu a jen to, co nejvíc hoří, uhořím, vyhořím. Umřu. Na druhou stranu dělat teď nějaké plány, když je prostředí dokonale nestabilní, mi přijdou jako marnost nad marnost Bruslím v tom prostřednictvím těchto dvou otázek
- Co skutečně potřebuju právě teď?
- Bude to důležité i za 10 let?
Fakt potřebuju udělat tohle cvičení do matematiky a bude to důležité i za 10 let? Je užitečné pracovat na tomhle konceptu live vzdělávání manažerů (koncept se ségrou na farmě „domluv se s oslem“)? Asi chápete kam mířím. Musím to vyvažovat. Hledat si střípky v budoucnu. Ne pro každého je to klíčovka. Ale pokud je to „můj vzduch“, nemůžu zadržet dech na rok.
Možná jste zaznamenali, že tím, co se táhne jako červená nit je to, že znám sebe a rovnou osekávám věci, které jsou pro mě nedobré a snažím se tam dostat co nejvíc těch, co mě těší. A protože je situace nová a nedá se stavět jen na znalostech, pomáhá mi všímavost. Pozoruju se. Ne moc, aby to neskočilo neproduktivním hňácáním. Ale pokud vidím, že mi není úplně dobře tak si dám stopku, abych se rozhlédla. Za rok jsem vygenerovala tohle. A budu se rozhlížet dál tak dlouho, jak bude třeba.
Není to o potlačování negativních emocí. I já se někdy cítím mizerně. Patří to do života. A jejich popření rozhodně radost a dobrý pocit nepřinese. Byla by to jen kašírka. Uznám je a pak se snažím hledat cesty, jak z toho ven.
Možná vám příjde, že je tam málo těch druhých. Jenže ono to začíná u nás. Jsem přesvědčena, že nemůžu smysluplně nastavovat režim a organizaci dne dětem, dokud neuchopím tuhle dovednost u sebe. že nemůžu dobře reagovat na potřeby druhých, pokud neumím pracovat se svými. I knihu jsem rozdělila do dvou kapitol – Já, ta je první a My, ta je až druhá.
Znovu zdůrazňuju je to takový můj pelmel toho, na čem teď frčím. Pokud byste stáli o nějaké zevrubnější pojednání tématu napište mi. Některá témata jsou popsána už v knize Rodič leader. Některá ráda zpracuju do článku a nebo spácháme nějaký ZOOM.
Ať se vám daří.