A jak to vidí klienti, kolegové, partneři ...

Začalo to před více než 40 lety. Byla jsem trošku zlobivá holčička. Vymýšlela jsem pořád něco nového. Měla jsem spoustu energie. A rodiče netušili, co se mnou. Za "zlobení" a vyčnívání z řady přišly tresty a já brzy přišla na to, že bych měla být spíše hodná tichá holčička. Doma i ve škole. Rodiče i paní učitelky mě pak chválili a tak jsem se snažila víc. Byl to dobrý plán. Chtěla jsem jim dělat radost a byla jsem v tom vážně dobrá. Nedělala jsem moc chyb. Jinak by mě museli potrestat. Když přišla 1-, byl to poprask. "Míšo, nebylo to zbytečné?" Bylo. Nebyla to obvykle chyba z neznalosti, nedostatku talentu. Jen jsem se nesoustředila. Postupně naučila věřit, že chyby jsou něco špatného. Byla jsem nedokonalá a nedokonale jsem se chovala. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád. Ale vážně jsem se snažila, abych  to všechno napravila. Abych udělala radost. Rodičům. Paní učitelce. Všem. Věděla jsem, že moje přirozená divokost je dráždí. A tak jsem ji někam zavřela. Dolů. Hluboko. Pod zámek. A oni měli radost. Byla jsem šedá myš. To, čím jsem vynikala jsem škrtla. Nechala jsem si jen to, co bylo v šedém průměru a pod ním. Takhle jsem nastoupila na gympl. Na srazu po 20 letech mi třídní svěřila, že dnes mi to už může říct, ale že na mě by si tehdy nevsadila ani korunu. Chápu ji. Já taky ne. Gymplem jsem prolezla s odřenýma ušima a ve velké revoltě. Bojovala jsem s rodiči. Bojovala jsem se sebou. Potřebovala jsem vyjít na světlo s tím, kdo skutečně jsem. A přitom jsem se toho strašně bála. Co když mě zas nebudou mít rádi?

A pak jsem vystudovala vysokou školu. Tak si to rodiče přáli. Ekonomie mě sice moc nezajímala. Ale neměla jsem tušení, co by mě zajímalo víc. Tak jsem poslechla. Byla jsem ještě pořád hodná holka, co dělá okolí radost. I když přece jen ze mě má přirozenost lezla ven čím dál víc. Nebylo to ale nic hezkého. Spíš jsem šla z extrému do extrému. Uťáplá myš vs. excentrická pařanka. Moje talenty se projevily alespoň v tom, že jsem si jako jedná v ročníku zvolila téma diplomky logistiku. Nevypsali mi na něj ani diplomový seminář. Pro jednu by to prý nemělo smysl. A tak mě šoupli k jakosti. Nebyla jsem už hodná holka a okolí to zkomplikovala. Nikdo moc netušil, co s tímhle tématem vůbec dělat. Nikdo jej přede mnou do dilomky na naší škole nezpracovával. Bylo tehdy v plenkách.  Ale mé strategické talenty a schopnost naskakovat na nové témata a rychle se v nich orientovat se začaly probouzet. Už jsem začala chápat, že věci možná mohou být i jinak. Už jsem začínala "vidět za roh". Diplomku jsem ale přesto zmastila. Neuměla jsem si stát za tím, co bylo evidentní. Nikdo neměl moc praktických zkušeností, aby mě vedl. A já neměla dost sebedůvěry, abych obhájila své postoje opřené o v té době neidentifikovaný talent a pocity. Ale už jsem byla na cestě. Tušila jsem, že tudy cesta vede a zpátky nemusím. I když zatím nevím, kam to přesně jdu.

Pak jsem si našla práci. Dobrou práci. Měla jsem obrovské štěstí na lidi. Ti daleko dříve než já rozpoznali v čem, jsem skvělá a dali mi neuvěřitelné příležitosti. A já je využila. Zaváděla jsem ve velkoobchodní firmě systém čarových kódů do skladů. Vyzkoušela jsme si i práci v automotive coby specialista zdrojování nových projektů. Ředitelovala jsem ve výrobní firmě nákupu, skladování a dopravě. Čichla jsem ke krizovému managementu. A šlo mi to. Popravdě - vůbec jsem netušila, co ty lidi vedlo k tomu, že mi svěřovali takové pozice a takové projekty. Když jsem ale už byla na místě, určitý typ sebedůvěry se objevil a odvedla jsem skvělou práci. Vedla jsem tým, ve kterém byli lidé ve věku mých rodičů. Vedla jsem tým, v němž mým nejbližším spolupracovníkem byl syn muže, který byl odejit, abych mohla nastoupit na jeho pozici. A já to zvládla. V dobré atmosféře a s dobrými výsledky. Tehdy jsem ještě netušila, že používám prvky leadershipu a lidi intuitivně koučuju. Netušila jsem, že mé talenty jsou dle Gallupa schopnost  s lidmi komunikovat (Communication), rozpoznávat v lidech talenty a dle nich k nim přistupovat (Individualization) a roztleskat je k potřebným krokům (Activator). Ve 26 letech jsem dostala nabídku, pracovat coby ředitelka nákupu ve firmě s miliardovým obratem. Krásná KARIÉRA, že. 

Dokonale jsem se v tom ale plácala. Měla jsem výsledky. Nikdo nic nepoznal. Životopis vypadal fakt dobře. Jenže … jsem měla pocit, že tady bych být neměla. Že je to pořád dokolečka. Příjdu - odvedu práci - dostanu pochvalu/odměnu, neb je odvedena bezvadně. Vlastně mě to i baví. Ale za čas nemám stání a odcházím „na lepší“, protože mi NĚCO chybí. Už jsem věděla, že umím. A že umím věci, které nejsou obvyklé. A umím je rychle. Sice jsem to stále neuměla úplně pojmenovat, ale už se to žilo.
A tak jsem hledala dál. Jinak. V podnikání. Založila jsem realitní kancelář. Znáte nějaký lepší způsob, jak poznat cizí město, než v něm začít podnikat v tomto oboru? Tak já to přesně takhle udělala. Už to bylo mnohem lepší než zaměstnanecký poměr. Byla tady SVOBODA. Pořád to sice nebylo úplně ono, ale tudy cesta vedla. I když byla ještě pořád klikatá. O nějakém jasném cíli jsme si mohla nechat zdát.
Nejprve jsem podnikala jako OSVČ, následně pak s tehdejším přítelem, dnešním manželem.
Naše přesvědčení „jsme přeci dva dospělí inteligentní lidé, tak se nějak srovnáme a
domluvíme“ se záhy ukázalo jako liché. Byli jsme dva kohouti na jednom smetišti a navíc to
smetiště nemělo jasné kontury a přelévalo se do celého života – pracovali (a bojovali) jsme
pořád. To, co jsem zvládala s cizími lidmi mi najednou nefungovalo. Pod heslem „tak si to dělej teda sám, když jsi tak chytrý“ jsem firmu opustila. Dneska spolu stále žijeme a vychováváme tři děti a občas si vypomáháme na našich projektech. Takže jsme se nepozabíjeli. Ale museli jsme se o sobě od této životní etapy mnoho dozvědět. Mnoho pochopit.
Na chvíli jsme si z trucu odskočila jako OSVČ k vzdělávacím projektům. Vedla jsem tým o 22 lidech. Práci jsem ukončila zhruba týden před porodem prvního dítěte.

Tak přišlo mateřství. A s ním i zjištění, že v Novém Jičíně není odpovídající služba pro
(nastávající) maminky. Taky mi začínalo být jasné, že asi nebudu ten typ maminky, co 7 dní
v týdnu 24 hodin denně opečovává miminko a je tím cele pohlcena a naplněna.  Stejně tak jsem ale tušila, že nebudu umět odložit dítě a jít si dělat na svém. Ani jedno neodsuzuju. Ani jedno ale není mé. Takže jsem hledala, co by to mé mohlo být. Už jsem se dostávala k sobě. Začala jsme pojmenovávat své potřeby. Kdo skutečně jsem. Přestávala jsem se stydět za své nedostatky, protože jsme si začala zvědomovat své silné stránky. Na rodičáku jsem s mámou a kamarádkou založila občanské sdružení (dnes spolek), které provozuje v Novém Jičíně rodinné centrum Provázek. Umožnilo mi to krásně propojit rodinu a práci. Zařídila jsem si to tak, že jsem měla práci v prostorách dětské herny. Nemusela jsem nikde odkládat děti cizím lidem na hlídání a mohla jsem pracovat, dělat, co mě baví. Postupně jsem se také díky bezvadným kolegyním mohla začít profilovat na vzdělávání a osobní rozvoj dospělých (nejen maminek). K rodinnému centru časem přibylo i coworkingové centrum COWO NOVO a řada komunitních i oborných setkání. Připojila jsem se k celé řadě projektů.  Spolupracovala jsem s městem na komunitním plánování. S dětmi v patách. Tedy v šátku.
Postupně jsem porodila tři  krásné děti. Doplnila jsem si také své vzdělání. Absolvovala jsem Koučink akademii a další kurzy související s koučinkem a lektorováním. Začala jsem pomalu koučovat a učit. 

Když nejmladší dcera nastoupila do školky, rozhodovala jsem se, co dál. Zda zdůstanu v nezisku nebo se vrátím k byznysu. Zda se stanu manažerkou nebo podnikatelkou na full time. Protože mě to bavilo. Protože jsem měla výsledky. A nebo zda změním svou profesní dráhu.  A já se rozhodla pro změnu. Pro změnu, která:

• mi umožní skloubit mé talenty (Strategic, Comunication, Individualization, Learner a Activator)
• je v souladu s mými hodnotami - svoboda a smysluplnost
• dává prostor zužitkovat mé znalosti a zkušenosti
• umožní udržet rovnováhu mezi prací a rodinou  

Dnes proto pracuji jako koučka, mentorka a lektorka.

Klientům mohu nabídnout nejen odbornost získanou  studiem, ale i praktickou zkušenost. Neškolím teorie, které jsem jen někde vyčetla. Nebaví mě to. Navíc to odporuje jednomu z mých talentů. Šiji věci na míru konkrétním lidem. Chci znát potřeby klienta a pak navrhnu, jak mu můžu pomoci. Pokud věřím, že mu mohu pomoci právě já.

Ráda poporuji ve změne jednotlivce. Protože jsem sama dokázala velkou změnou projít. Dokázala jsem se najít. Pochopit své talenty a promítnout je do svého ho života tak, aby mi bylo dobře na světě. 

Ráda podporuji ve změně týmy. Protože jsem postavila řadu úspěšných týmů. Vím, co je třeba udělat, aby to vzniklo, aby to začalo fungovat a aby se to udrželo.

Obě témata jsem promítla do mé knihy.

Má síla je v tom, že se nebojím otevírat i méně příjemná témata a dojít v příjemné atmosféře k řešení, které je OK pro všechny strany. Má síla je v tom, že jsem stála vedle linky, když najížděla nová výroba. Má síla je, že jsem budovala fimu od nuly, vyjednávala první zakázky. Zkrátka znám to. Umím vzít papír a tužku a spočítat, jestli se neženeme do snu, který se brzo změní na noční můru. A nebojím se to zvědomit. Aby to dávalo smysl. Mě i klientům.

Bude mi potěšením provést změnou i vás.