Tohle na sobě nesnáším. Změním se.

Jsem tlustá. Jsem nedochvilná. Jsem nepořádná. Jsem taková a maková. Každopádně příšerná. Nenávidím se za to. Nesnáším to na sobě. A tak to změním.

Najdu si návod. Najdu si kouče. Připojím se do skupiny lidí se stejným tématem. A tu odpornou část sebe sama sprovodím ze světa.

Takhle to často probíhá.

A takhle to vůbec nefunguje. Ne trvale. Za čas do toho spadnete znovu.

Proč? Ať už se jedná o všechny dílky mé osobnosti, o všechny členy rodiny, o jednotlivé části firmy.

Pro mnoho lidí to zní pasivně. Jak jako přijmout? Já přece nemohu tohle na sobě mít ráda! Kor když mě v tom mnohdy utvrzuje i okolí, že je to fakt fujky. Musím se změnit, aby  … Přijetí ale není pasivní. Není to rezignace: „Taková jsem a nic s tím nemůžu dělat.“ Naopak. Je to bdělá všímavost. Vnímám sebe (nebo svou rodinu, tým) v celé její barevnosti. Vnímám své klady a vím, kde jsem silná v kramflecích. A taky vím, kde to je trošku slabší. Kde by prospěla korekce. A kde to sice není ideální, ale vlastně se mi s tím žije docela fajn a svou energii vynaložím úplně někde jinde. Vidíte rozdíl? Odpor vs. plná pozornost ke všem souvislostem.

Dlouho jsem tomu taky nerozumněla. Když je něco hnusné, tak to vyhodím, škrtnu. Odstraním. Jenomže jak říká Julie Diamond: „Pokud ke změně dojde zneuznáním jednoho stavu a jeho zamítnutím ve prospěch stavu jiného, může se zamítnutá část vrátit, aby se přihlásila o svá práva a zničit to, čeho bylo dosaženo.“

Každá změna by měla začít přijetím stavu. Takhle to mám. To jsem já. Změny, kdy něco uvnitř sebe odmítneme nejdou do hloubky. Na povrchu to změníme.

Začneme cvičit. Ale tu tlusťošku stále nenávidíme.

Koupíme si diář a začneme plánovat. Tu nespolehlivou blběnu nesmíme vypustit na světlo.

 Maskujeme se a bojíme se. To není změna stavu. To je povrchovka. Asi jako když natřete prohnilé trámky na lavičce. Na chvíli to vypadá OK. Jenže nakonec to stejně praskne. Doslova. Stejně, jako té lavičce nebudeme spílat, že je nebetyčná kráva, když má prohnilé sedátko, neměli bychom se takhle chovat ani k sobě. I tu lavičku vezmeme, prohlédneme ji. Všímáme si jí se vší pozorností. Zhodnotíme stav. A pak se rozhodneme, které její části vyměníme. A jak bude změna vypadat. Jednoduše jí opravíme a opravíme ji proto, aby mohla plně naplnit svůj smysl. Abychom si mohli sednout. Z žádného jiného důvodu. Ne proto, že jí odmítáme. Ale proto, že jí chceme pomoci být v její síle. To zní možná malinko přitaženě za vlasy a pateticky, že.

Píši to ale proto, abychom si uvědomili, že takové korekci nedáváme vůbec žádná znamínka. Ani plus ani mínus. Prostě jen pozorujeme. Všímáme si, co je třeba, aby mohla ve svém prostředí fungovat jak nejlépe dokáže. A pak to jednoduše uděláme.

Inspirujme se a chovejme se k sobě alespoň tak, jako ke staré lavičce. Dělejme změny. Ale ne proto, abych už nebyla tak nemožná. Ale aby se mi lépe žilo.

Pokud budeme změnu začínat v odporu k sobě, zaděláváme si i na další problém. Jediný, kdo může s naším životem něco udělat je někdo, kdo je naprosto nemožný. To zní blbě. Depka, že. Pokud změnu začneme sebe přijetím, máme na cestě vždy spojence. Který možná není dokonalý, ale je celistvý. Ví, oč se může opírat, kde má své zdroje, kde to klape. A může tak lépe měnit ty dílečky, které by mohl dělat lépe, které mu komplikují život.

Až se tedy zase někdy vydáte na cestu změny, mějte na paměti, že změna z odporu není udržitelná. Vydejte se cestou přijetí.

Hezké léto