Tři důvody, proč jako pracující matka odmítám slaďování rodinného a pracovního života

 

Jsem žena. Jsem máma. Navíc máma tří dětí. Ještě navíc jsem podnikající máma tří dětí. A právě proto odmítám slaďování rodinného a pracovního života. Myslím si, že je to opravdu zhouba, která nám ženám nepřináší nic dobrého. Proč? Protože se nám snaží vnutit spoustu blafů, které s reálným životem nemají nic společného. Pojďme se mrknout na tři základní důvody, pro které odmítám slaďovat práci a rodinu.

 

Důvod 1 – Máme dva samostatné životy a ty sladíme.

Prý to takhle báječně funguje. Ráno odložíte děti a na 100 % makáte pro zaměstnavatele a pak přejdete přes vrátnici a jste zase máma a partnerka. No jo.
Jenomže každá máma ví, že je jako na trní, když má její dítě v daný den třeba přijímačky. A co teprve když onemocní. Komu se snažíme namluvit, že jsme 100% přítomni v práci, když jsme duchem s ním? Pochopitelně. A co když máme naopak v práci nějaký průšvih a je tam kapku dusno? Opravdu přijdeme domů ve skvělé náladě a nebo si zpackaný projekt vyžere i naše dítě, které na chybě nemá vůbec žádnou vinu? V lepším případě jsme jen otrávení. V horším případě uplatníme princip padajícího ho*.

Nikdo z nás totiž nemá žádný čudlík, kterým by se přepínal. Prostě fungujeme jako jedna osoba. Ta chodí do práce, má děti, má další vztahy, záliby. Má své talenty. Řídí se svými hodnotami. Její kroky formují její přesvědčení a zkušenosti. Má hromadu dalších rolí než jen pracovník a člen rodiny.

Dokud jsme mladí, tak tohle vše normálně ladíme. Slyšeli jste někdy o termínu slaďování studentského a rodinného života? Jistě. Studenti totiž ještě chodí mnohdy do práce, mají své koníčky. Nenarveme je do takhle omezených škatulek. To se podaří až za čas. Vykašlete se na ně.

Přestaňme ladit práci a rodinu. Jediné, co je třeba ladit, je život. Máme jej jen jeden. A není žádný správný návod, jak jej prožít. Vylaďme jej každý podle svých potřeb, přání, hodnot.

 

Důvod 2 – Pracujeme jen v práci. Pro klienty nebo zaměstnavatele.

Máme pracovní život a pak rodinný. To, že po pracovní době ať už pro zaměstnavatele nebo ve svém podnikání pracujeme dále, se nám z definice kapku vytrácí.

No ano. Když třeba na rodičáku nechodíte do práce, nejen, že nemusíte slaďovat. Dokonce nemusíte pracovat. A pak se zlobíme na své polovičky, že si neváží naší práce v domácnosti. No ale kdo jim nakukal, že práce se odehrává jinde. A že po práci máme už jen rodinu. Někdo nám ženám chtěl pomoci. Pomoci dle mého oblíbeného bonmotu: Pomohu vám, i kdyby vás to zabít mělo. Daří se.

Vše jsme tím dokonale pokřivili. Nechme tenhle konstrukt být. Vraťme se k jednomu životu, v němž pracujeme pro zajištění peněz, pro zajištění čistoty v domácnosti, na zlepšení svých vztahů. Vraťme se k jednomu životu, v němž máme prostor pro více než nějaké dva vybrané aspekty života. Kdo je vybral? A proč? A jak to prospívá nám? Jak to odráží barevnost našeho života.

 

Důvod 3 – můžete najít udržitelnou rovnováhu mezi prací a rodinou

Celý tenhle koncept nás hází do permanentního stresu. Nejdřív jsme ve stresu, protože převážně pracujeme, děti nemáme. Lidé hodnotí, že bychom neměli tolik pracovat a konečně mít i tu rodinu. Nakonec  “to” konečně dopadne a přijde na svět dítě, ale zase opustíme život pracovní. Pak se do něj za čas složitě vracíme. Hledáme ten správný čas, tu správnou míru. Abychom to sladili, že jo. Pak tak nějak patleme obojí – práci, rodinu.  Tedy ladíme podle potřeb zaměstnavatele a rodiny. No a pak najednou odejdou děti z domu. A už neladíme. A nakonec i my ukončíme pracovní život a jsme v háji úplně. Vlastně to, co jsme pracně čtyřicet let ladily zmizí. Už nás nikdo nepotřebuje. Nebo jen minimálně. A kde jsme my? Rovnováha je kde? A my?

Ale tady to nekončí. Do hry vstupují ještě další naše role. Jenže houpačka má přeci jen dvě ramena – práci a rodinu. Takže nějakou sebepéči a odpočinek dáme kam? Do práce? No za to nás neplatí. Nebo to tam nějak propašujeme? Nebo do rodiny? Máme na to vůbec nárok? Všechno špatně. Tenhle koncept nám nedává prostor. Ačkoli se tváří, že se o to snaží. Nastolit rovnováhu mezi dvěmi rolemi, když jich zastáváme násobně víc, je prostě do nebe volající nesmysl. Tak ho už konečně opusťme a začněme žít reálné životy.

 

Co s tím?

Namísto toho, co nám tvrdí média se vraťme k sobě. Kdo jsem a co potřebuji? Bez ohledu na to, jakou roli zrovna zastávám. Vykašleme se na škatulky a na ladění pouhých dvou rolí.

Vydejme se na cestu rozvoje a celistvosti. Jednoty. Namísto řešení krizí, které plynou z přirozených výpadků v různých oblastech života. Prostě: Já jsem celá i když v daný okamžik “jen” pečuju o děti. Stále jsem celistvá, i když se věnuju sobě. Stále jsem celá, i když pracuju. 

Nemusím mít obavu, co udělá nějaký můj krok s křehce nastavenou rovnováhou. Rovnováha se odvíjí zevnitř a ne z toho, co si myslí mé okolí o tom, jak si mám nastavit pozornost pro dvě role. Prostě mě každý krok posune. Naučí mě. Třeba to ani nemusí být nejlepší rozhodnutí mého života. Ale nezatěžuju se stresem z nerovnováhy. Užívám si radost z rozvoje.

Pokud tohle v sobě najdeme, pak budeme všechny fáze života zvládat lépe. 

 

Otázky pro vás k zamyšlení:

Kdo jsem? Co je to, čím jsem, ať zastávám jakoukoli roli? Co o mě platí, i když mi bylo/je/bude 20, 30, 40, 50 ….

Jak to zakomponovat do mých rolí tak, abych se neztratila?

 

P.S. Ještě kapku šílenější je anglický termín work-life balance. Tady hledáme rovnováhu mezi životem a prací. Rozumíme si. Jakmile pracujeme, nežijeme. Ehm? Vážně? Kdo tohle vymýšlí?